První zmínky o osídlení tohoto regionu, v historických pramenech zvaného Hinterwalden („Záhvozdí“), který se geograficky částečně shoduje se Šluknovským výběžkem, dokazují, že vůbec prvními obyvateli, kteří zde začali mýtit divoké lesy a obdělávat pole, byli pravděpodobně němečtí kolonisté. Kolem roku 1004 nastupuje jako první pán tohoto území Berka z rodu Hovorů, kterému propůjčil severní Čechy český kníže Jaromír, od Labe až po Boleslav. Potomek tohoto Berky, který se nazýval pánem z Dubé, vybudoval roku 1256 na místě dřívější dřevěné tvrze hrad Tolštejn. Na vrchnosti propůjčené půdě podél vodních toků vznikly uzavřené osady Schneckendorf (osada na východě Dolního Podluží), Vogstdorf (Dolní Podluží), Bölmsdorf (Horní Podluží) a Glasendorf (sklářská samota pod Tolštejnem).

 

          Již brzy poté se v osadě zvané Vogstdorf (Dolní Podluží) setkáváme s dřevěným kostelem, náboženským střediskem selské osady. V roce 1411 byl tento dřevěný kostelík nahrazen novým, v jehož věžní kopuli se našla listina, která hlásala: „Tento kostel stavělo sedm sedláků a nikomu nebude vadit“.

 

          Dle církevní příslušnosti k arcibiskupství v Praze lze vysledovat, že kolem roku 1363 je v konfirmačních knihách (církevní pozemkové knihy) a okolo roku 1384 také v papežských seznamech odevzdaných desátků uveden název: Vila advocati = Vogstdorf, Foitsdorf. Rovněž lze v těchto knih vyčíst, že dne 17. srpna 1363 zemřel duchovní Mathias z Vogstdorfu a na jeho místo byl jmenován Petr, syn Dietricha Ditskose z Varnsdorfu. Do jeho úřadu jej následovně uvedl varnsdorfský farář. Petr Ditsko rezignoval roku 1372 a jeho nástupci se stali: Řehoř z Buškovic – zemřel roku 1379; Václav, syn Lorence z Litoměřic – rezignoval roku 1383; Petr z Teran – zemřel roku 1395 a Johann ze Žitavy. Pravděpodobně za Johanna ze Žitavy byl roku 1411 postaven nový a větší kostel, jehož výstavbu řídil slezský stavitel Görner. V pražských konfirmačních knihách lze najít zápis, že roku 1426 byl na návrh Jana Berky z Dubé a Tolštejna jmenován duchovním ve Vogstdorfu, spadajícím pod Varnsdorf, farář Veit ze Chřibské. Tehdy patřili k farnosti Vogstdorf ještě osady: Schneckendorf, Bölmsdorf, Tolštejn a snad také Glasendorf a uhlířské domky v dnešním údolí Milířky. Kostel ve starém Vogstdorfu stál s největší pravděpodobností v místech dnešního kostela a již tehdy byl kolem něho hřbitov.

 

          Roku 1721 se začalo se stavbou kostela sv. Kateřiny v Podluží. Stavba byla dokončena roku 1734 a ve stejném roce kostel byl slavnostně vysvěcen. Později přistavěná věž byla podle letopočtu umístěném pod dolním oknem věže dokončena roku 1756. Nově vystavěnému kostelu již chyběl pouze duchovní. Bohoslužby v podlužském kostele byly sice každou třetí neděli obstarávány z Jiřetína, kde byl farář a dva kaplani, ale v ostatní dny museli obyvatelé chodit na bohoslužby do Jiřetína. Občané podlužští se proto obracejí na Josefa II. s prosbou o samostatného duchovního. Okresní komisař rytíř z Vogelu 13. a 14. března 1788 koná místní šetření. Podle protokolu počet obyvatel z Dolního a Horního Podluží činí 2.500 duší, celý farní obvod jiřetínský 6.000 duší. Do kostela v Jiřetíně se vejde sotva čtvrtina obyvatel, v létě více než tisíc lidí stojí před kostelem. Dále v protokolu je uvedeno: již dříve byl požádán císařský komisař z Bienenberku o zjednání nápravy, leč plných 35 let ležela žádost u knížete Václava z Liechtensteinu. Za obejití vrchního úřadu byli tehdy potrestáni: Jan Jiří Elstner k 15 ranám, Tobiáš Elstner k 10 a Antonín Ulbricht k 5 ranám holí a odsouzeni k věčnému mlčení. Když se občané podlužští zavázali, že postaví školu a farní budovu, obdrželi 18. května 1788 dvorní dekret č. 14.160, jímž se povoluje exposicepro jiřetínského kaplana závislého na faráři v Jiřetíně u kostela sv. Kateřiny s dodatkem: aby na ušetření služného toto místo zastával sekularizovaný řeholník.

 

          Jako první zastával funkci výpomocného duchovního v Podluží karmelitán Wolfgang Hielle /1788 – 1817/, který po zrušení svého kláštera žil v Krásné Lípě. Poté, co litoměřické konsistorium přijalo návrh obce, zaujal dne 19. září 1788 své místo. Nejdříve bydlel v horním poschodí školy. Sloužil mše svaté, konal zaopatřování, vyučoval náboženství a prováděl obchůzky. Křty, svatby a pohřby byly však i nadále obstarávány z Jiřetína. Na obnovenou žádost obce nařídilo litoměřické konsistorium okamžitou obnovu a vysvěcení hřbitova, které bylo provedeno 31. ledna 1789 krásnolipským farářem Augustinem Beylem. Nadále byla expozitura (vedlejší působiště pastoračního obvodu) v Podluží oprávněna vykonávat veškeré duchovní činnosti a od roku 1789 také vést samostatnou matriku. Jako roční plat mu bylo schváleno z náboženského fondu 200 zlatých. Nyní mělo Podluží, poté co přes dvě století, až do roku 1611, bylo samostatnou farností, opět svého duchovního. Farnost zůstala ale stále ještě v Jiřetíně.

 

          Již dříve, 19. září roku 1779 projíždí císař Josef II. krajinou přes Jiřetín, Horní Podluží a Studánku do Rumburka a potvrzuje exposituru v Podluží. Wolfgang Hielle byl tedy prvním knězem v Podluží s plnou mocí pro všechny duchovní úkony a samostatnou matriku. Za něho byl obnoven, rozšířen a slavnostně vysvěcen hřbitov. Již v roce 1787 na Velikonoční pondělí káže v podlužském kostele farář J. Purkhart z Jiřetína a na svátek sv. Kateřiny má slavnou mši sv. farář z Varnsdorfu Palme a káže P. Wolfgang Hielle. Byly to první slavné bohoslužby. Půlnoční mši svatou měl toho roku jiřetínský kaplan Theophil Adler. Roku 1788 byla v neděli po Božím těle pořádána v Podluží první slavnost Božího těla. V roce 1789 nechalo několik dobrodinců zrenovovat kazatelnu a křtitelnici. Roku 1796 na Zelený čtvrtek dostává kostel nový veliký zvon, zakoupený z klášterního kostela v Kladrubech za 825 zlatých. Roku 1805 byl postaven nový hlavní oltář od jiřetínského řezbáře Josefa Wiedena. Dvorním dekretem ze 7. července 1802 byla expositura prohlášena stálou s příspěvkem 200 zlatých z náboženského fondu. Duchovní Hielle zemřel 4. července 1817, poté co 29 let pečoval o duše občanů Podluží.

 

          Jiří Idl /1817 – 1822/, tehdejší kaplan v Chomutově, byl jmenován duchovním správcem podlužského kostela 7. srpna 1817. Přišel 24. srpna a zůstal v Podluží do 8. ledna 1822. Potom se vrátil zpět do své vlasti do bavorského Raubersriedu. Za něho byla pořízena ze sbírek malá monstrance, lampa s věčným světlem a kostelní prádlo.

 

          Ignác Münzberg /1822 – 1833/, tehdejší kaplan z Jiřetína, byl v Podluží slavnostně přivítán 9. února 1822. Za svého působení nechal nově vymalovat presbytář kostela. Roku 1825 se v podlužském kostela koná první slavná svatba. Svatebčané věnovali kostelu bílý ornát, kalich a monstranci. Jednalo se o Josefa Klause a Reginu Richterovou, dceru mlynáře Františka Antonína Richtera z Dolního Podluží č. 3. Ve stejném roce bylo znovu žádáno o zřízení fary. Komise okresního úřadu v Rumburku za předsednictví krajského komisaře svobodného pána z Cervelli se sešla 2. srpna 1825, avšak bez výsledku, protože žádost byla guberniálním nařízením z 21. října 1825 č. 51.916 zamítnuta. Novou žádost z roku 1828 potkal stejný osud. 25. září 1832 umírá farář jiřetínský Theophil Adler a Ignác Münzberg se stává jeho nástupcem.

 

          Antonín František Pösch /1833 – 1847/, byl slavnostně uvítán v Podluží 16. dubna 1833. Narodil se v Chmelištné u Rakovníka a bylo mu 34 let. Za jeho působení bylo roku 1838 obnoveno schodiště vedle věže a na severní a jižní straně byly přistavěny dvě oratoře. Roku 1846 obdržel duchovní Pösch povolení přesídlit na farní úřad Lichtenštejnů na Moravě. Zemřel 28. května 1847 postižen mrtvicí a byl pohřben v Podluží.

 

          Josef Pietsch /1847 – 1850/ byl od roku 1834 kaplanem v Jiřetíně a do Podluží přišel 21. června 1847. Zůstal až do svátku Anděla strážného v roce 1850, kdy oslavil nástup do úřadu faráře v Jiřetíně.

 

          Jan Müller  /1850 – 1882/ se stal prvním farářem v Podluží. Od roku 1850 působil jako exposita a v roce 1860, díky jeho neúnavnému úsilí, dosáhl obnovení farního úřadu. Žádost o zřízení farního úřadu byla podána již 12. června 1856. Jednání komise proběhlo v Müllerově bytě 28. května 1857 a výsledek byl příznivý. Výnosem ministerstva náboženství ze dne 22. února 1858, č. 2852-952, bylo schváleno zřízení farnosti v Podluží, přidělení kaplana a také jeho platu z náboženského fondu. To bylo podmíněno tím, že obec věnuje dosavadní školu jako faru a zřídí novou školu. Slavnostní uvedení do úřadu proběhlo 7. října 1860.

 

          Roku 1864 nechal farář Müller předělat stávající vyzvánění zvonů na příjemný akord Fis-moll a pořídil 18 velkých postříbřených svícnů. Roku 1865 pak díky darům dobrodinců opatřil jeden pěkný červený ornát. 2. září 1877 byla slavnostně otevřena nová škola v Dolním Podluží a 17. září 1877 byla otevřena a vysvěcena nová škola v Horní Podluží. Roku 1867 v noci z 13. na 14. června vyhořela kostelní věž. Hodiny ještě naposledy odbily třičtvrtě na jednu a pět minut a po té se celá nástavba s rachotem zřítila. Požár zasáhl i strop nad varhany. Zvony a hodiny byly žárem rozlity. Farář Müller chtěl věž obnovit v původním stavu, narazil však na odpor úřadů. Teprve 16. srpna 1881 bylo povoleno nynější pyramidální zakončení a uvolněny finance na stavbu nové věže. Krátce před započetím stavby farář Müller 27. ledna 1882 zemřel.

 

          Nový farář Josef Kollmann /1882 – 1889/ vedl podlužskou farnost duchovně od 20. dubna 1882 do 15. října 1889. Po těžké nervové chorobě odchází do důchodu a umírá v Jiříkově roku 1904. Za něho sloužilo v Podluží postupně 9 kaplanů. Obnovil vyhořelou kostelní věž, dal vymalovat kostel, pořídil křížovou cestu a renovoval farní budovu.

 

          Farář Kornelius Mayer /1890 – 1893/ byl 15. října 1889 jmenován podlužským vikářem a 12. února 1890 také farářem. Veškerou duchovní péči v Podluží zastával úplně sám až do 1. května 1893, kdy odešel do důchodu. Zemřel ve Weitru v Dolním Rakousku dne 25. března 1916. Od září 1892 zde působil jako kaplan a vikář novokněz Neomyst Václav Feierfeil.

 

          Farář František Endler /1893 – 1896/, dříve vicerektor a spirituál v kněžském semináři v Litoměřicích, převzal duchovní péči 2. října 1893. Byl vzorem kněžské ctnosti, vedl květnovou pobožnost a povolil misii (15. až 25. srpna 1895) vedenou páterem Václavem Lerchem. Byl horlivým zastáncem gregoriánských chrámových chorálů, sám byl autorem několika církevních skladeb. Od 30. července 1896 byl děkanem v Jirkově, kde působil až do své smrti 16. června 1902.

 

          Farář Ernest Mattausch /1896 – 1902/ nastoupil na faru v Podluží 15. listopadu 1896 a před tím byl kaplanem na zámku Červený Hrádek. Také on byl velkým přítelem chrámové hudby. Díky němu byly zhotoveny nové jesličky, oltář sv. Anny a tři nové lustry. Stejně jako jeho předchůdce byl jmenován děkanem v Jirkově a Podluží opustil 26. listopadu 1902.

 

          Farář Ferdinand Beer nastoupil do Podluží 21. července 1903. Roku 1906 nechal instalovat elektrické světlo, roku 1908 rozšířil presbyteriáře s kostelní kůr a opatřil nové varhany, roku 1913 nechal vymalovat kostel, opravit oltáře a kazatelny, roku 1921 pořídil tři nové zvony (jejich předchůdci padly v roce 1917 za oběť válce), několik malovaných oken, mnoho nových pomůcek a velké stavební opravy v letech 1908, 1913 a 1926. Roku 1932 získaly varhany a zvony elektrický pohon. Zemřel 19. listopadu 1945 v Opavě.

 

          Posledním předválečným farářem byl Adolf Nitsche z Rochwitzu, který byl uveden do svého úřadu 28. dubna 1940. Narodil se 26. prosince 1889 v Aloisově a 13. července získal kněžské svěcení v Litoměřicích. Předtím než začal působit v podlužské farnosti byl farářem v Rašovicích.

 

 

 

 

Adolf Nitsche s děvčaty na Tolštejně